Jdi na obsah Jdi na menu
 


Duše Světla

 

   Náš svět není jen černý, ale prokvétá i zlatými květy láskyplných lidských srdcí. Pravdou je, že tato lidská srdce za lásku svádí nevědomý boj, aby mohli rozsvítit další a další pohaslé jiskry.

  Někteří lidé mají otevřenou náruč a nabízí její teplo v každé podobě. Tito lidé však nevzbuzují mnoho důvěry, protože když někdo nabízí světlo, ne každý je schopen ho přijmout. Podstata však je, že to láskyplní lidé nevzdávají a pomáhají zvířatům, přírodě, pomáhají všude tam, kde je třeba bez rozdílu rasy a barvy pleti.

  Je třeba jeden druhého rozsvěcet, aby se lidé stávali šťastnější, aby nebyli na své trápení sami, je však také třeba umět rozpoznávat do jaké míry může člověk zajít, aby nepoškodil sám sebe a nevydal se z energie.

  Je mnoho lidských upírů, které sají z druhého energii, ať již úmyslně či neúmyslně. Čím více jsme schopni ze sebe dávat, tím větší riziko nám hrozí, že budeme zneužíváni. Prožila jsem osobně tuto zkušenost a nikomu bych to nepřála.

  Hodně slyším okolo sebe, že je třeba myslet pozitivně a říkat jen krásné věci. Ano, je to velmi příjemné, ale nepravdivé, pokud nebudu chtít vidět anebo si přiznat, že to či ono nefunguje anebo je to špatné, obelhávám sama sebe. Nejprve je nutné vidět věci opravdu takové, jaké jsou, pak je fáze, kdy je musím pochopit a ve třetí fázi mám sílu obrátit je v dobro. Bez tohoto procesu to prostě nefunguje a zlé zůstane zlým, jen my se budeme tvářit, že je to dobré.

  Miluju zvířata, jsou čistá bez přetvářky, pokud útočí tak přímo a to buď pro svou ochranu, anebo když si hledají potravu. Je to přirozený proces zákonů Země. Zvířata tím ozdravují zvířecí svět, tím, že hodně loví nemocné, postižené, anebo slabé jedince. Toto je na rozdíl od lidského světa to správné. Zvířecí Duše se netrápí v nemocném těle, a může se opět zrodit do těla zdravého a prožít to co si prožit chce.

  Lidé toto berou jako znamení selhání a za každou cenu se snaží udržet na světě člověka, který ani nežije, ani neumírá. Je to barbarské a sobecké. Kdo nevidí do hloubky systému, pak nepochopí tuto zrůdnost, která se za tím vším ukrývá. Lidem je vštěpováno, že si musí projít touto zkušeností, která je má něco naučit, že když se starají o postižené dítě, které má například mozkovou obrnu, nebo akutní epilepsie a další, že je to od nich hrdinství, vybírají se sbírky, podporuje se udržování života za každou cenu.

  Chápu rodiče, kteří mají takto postižené dítě, že toto dítě je pro ně vším, je to jejich krev, přišlo na svět z lásky, jen se něco porouchalo a rodiče cítí vinu. Jsou pak vděční lékařům i různým organizacím za pomoc, ale co nechápu, jak se mohou s klidným svědomím dívat na Duši, která nesmírně trpí a je uvězněna v tomto těle, nechápu, že člověk je schopen prodlužovat utrpení až do krajní meze. Osobně jsem se setkala s mnoha ženami, které měli silně postižené děti. Nemohu zde prezentovat jejich slova, protože by se v tom poznali, ale, co mohu říci je to, že se modlili za osvobození Duše v těchto nemocných tělech.

  Vím, že každý člověk, který se narodil, má touhu žít, samozřejmě až na psychicky nemocné lidi, kteří neváhají si život vzít. Normální zdravý jedinec, si svůj život chrání a bojí se o něho, jeho pud sebezáchovy je obrovský. Postižený člověk včetně malých dětí tento pud sebezáchovy ztrácí anebo ho má malý. Je to proto, že Duše touží opustit tělo, ve kterém se nemůže nijak projevit. Ona sama sobě nebrání, ale brání jí lidé, kteří se všemi možnými prostředky snaží tuto Duši v postiženém těle udržet.

  Je třeba se zamyslet nad hloubkou“proč,“ je třeba nevidět jen tu pomyslnou pomoc, bolest rodičů, ale převážně to, co se za tou pomocí skrývá.

  Chtěla bych se ale navrátit k těm laskavým a svítícím lidem, kteří pomáhají z čistého srdce. Tito lidé vědí, že je třeba pomoci celému člověku a ne jen té bolavé části. Vědí, že pomoc je i v laskavých slovech plných porozumění a moudrostí. Tito lidé vědí, že pokud je fyzické tělo zdravé a je nemocná Duše, nebudou mu diktovat, co má dělat, ale budou se snažit navrátit ho do směru, ve kterém nalezne pochopení, a klid Duše.  Ne nadarmo se říká, že nepomůže dát lidem chleba, když mají hlad, ale je nutné je naučit vypěstovat zrno a chleba péci. Takto je to se vším. Pokud láskyplný člověk opravdově pomáhá, neříká jen sladká slova, která sice jsou příjemná, ale nic neřeší.

  Během života jsem se naučila, že když chci lidem pomoci, musí být můj postoj nekompromisní, jinak to nefunguje. Když jsem pracovala v nemocnici, také jsem nemohla dát před pacientem znát svou lítost, to bychom se oba rozplakali a nic by se nevyřešilo. Vše musíme dělat ve zlaté střední, jak už to říkaly naše babičky. Zlatá střední je ten střed, kdy to není ani bílé, ani černé, kdy vám není ani zima ani horko.

  Moc si vážím lidí, kteří nikoho nebalamutí a dokáží vždy nalít čisté víno. Kteří dokáží hned napoprvé říci čistě, co si myslí a nic nepřevracejí. Vážím si lidí, kteří když něco slíbí, své sliby nemění a vždy své slovo splní. Vážím si lidí, kteří dokáží žít bez přetvářky, i když je za to společnost zavrhuje. Je jedno jaká ta jejich pravda je, ale je to pravda za kterou si stojí a dokáží ji obhájit.

Co naopak odmítám, jsou lidé, kteří dokáží do očí říkat sladká slova a v jejich myšlenkách je jed. A těchto lidí je obrovské množství. Oni si však myslí, že jsou neprokouknutelní, ale stačí určitý výraz tváře, pohyb těla, a člověk ví na čem je. Ale ať je to tak či tak, stále jsou mezi námi lidé, o kterých mohu říci, že jsou úžasní, láskyplní a svítící a věřte, že jich není málo. Dnes jsem zrovna takovou svítící Duši potkala.

6e31e1c13eccc602d7c86320cd5eec1d.jpg60b31c583130601f9aa481f2af7953a2.jpg