Jdi na obsah Jdi na menu
 


PŘIJETÍ

 

Motorem každého lidského života je láska, o tom není pochyb. Všichni se k ní upínáme a vidíme v ní vlastní spasení.

Pravdou je, že bez lásky se žít nedá, proto se jí snažíme neustále oživovat a prožívat. Lidé však zapomínají že tou láskou, kterou neustále hledají, jsou ony sami, oni jsou tou láskou, nesou jí v sobě jako pochodeň, jako světlo Stvořitele.

Duše je stvořená ze světelných paprsků lásky, a v tomto jádru je dokonalá a božská. Něco jiného je tělo, které má svůj stavební kámen také v lásce, protože láska je světlo a světlo je Stvoření, ale je řízeno myslí a ta dokáže tuto lásku blokovat. Proto lidé meditují, noří se do sebe, aby nalezli svou duši, tu pravou podstatu svého Bytí.

Mnohokráte jsem psala, že člověk nikdy nemůže prožívat tu pravou čistou lásku své duše, a není to myšleno ve zlém, je to jen na podkladě informací, které se mi dostávají.

Duše, můžeme jí říkat Závědomí není žádným přístrojem změřitelná, je námi nedosažitelná a má to svůj důvod. Hodně Se používá termín,“ mám bolavou duši“, ne duši nemá bolavou, ale má bolavé srdce a vysvětlím proč. Srdce je sídlem duše, skrze srdce, vše prochází, emoce, strachy, veškeré reakce na jakékoli události. Je to proto, že duše prochází srdcem a spojuje se s naší myslí. Naše mysl je projev Duše. Píšu mysl ne myšlenky, to jsou dvě rozdílné hodnoty. Duše se tedy projevuje naší myslí.

Mysl je hodnota, skrze kterou prochází myšlenky a je na našem vnitřním postoji, jaké myšlenky k nám přicházejí, nemohu v tomto článku podrobně popsat jak myšlenky fungují to snad někdy příště.

Duše, která vytváří prostor myšlenkám je láska a i tento myšlenkový prostor je láskou. Pokud není zaplněn strachy a jinými emocemi, je čistou ryzí schránkou lásky. Můžeme si toho všimnout u novorozeňat. Jejich připravená, nezatížená schránka je ryzí láska, čistá, bez jakýchkoli úmyslů, důvěřivá a vstřícná. To jen zase my dospělí zasazujeme semínka nepokojů do té jejich schránky a od narození jí plníme svými vlastními pocity a postoji.

S vlastní duší lze komunikovat, lze od ní dostávat odpovědi na jakékoli otázky, ale málo-kdo ví jak. Není to meditace, není to jogínské cvičení, je to mnohem jednodušší.

Problém člověka je, že se snaží lásku hledat mimo sebe, hledá lásku druhého člověka a ne svoji a pokud nenalezne tu svoji, nemůže očekávat, že láska druhého člověka naplní jeho život. Když nenalezne lásku v sobě, nikdy se jako člověk nepřijme a nebude se mít rád, jak pak může chtít, aby ho miloval ten druhý?

Není to vše ale jen o lásce, ve hře jsou další faktory, které je nutné přijmout.

Žijeme ve světě, kde všechno má dva póly, pokud by nebyly, nikdy bychom si v hmotném světě neuvědomovali hodnoty, které v sobě a okolo sebe máme. Víme, že nic se neděje náhodou, vše je nastavené a vše plní zákon Vesmíru. Proto i dualita není náhodná.

Naučili jsme se bojovat proti duálním hodnotám, které jsou z našeho pohledu negativní, přestože víme, že tento boj nikdy nemůžeme vyhrát. Je naivní si myslet, že když budeme žít pouze láskou, vymizí zlo, to se nikdy nestane. Čím více budeme prosazovat lásku, tím více bude sílit zlo a naopak. Chápu, že jsou věci, které překračují hranice psychické únosnosti člověka, ale i když se budete hroutit, modlit, prosit, nezměníte systém Stvořitele, který to takto nastavil. V podstatě k tomu byl donucen okolnostmi, které se v prvopočátku vytvořily. Kam lidská paměť sahá vždy tomu tak bylo je bude dál, bez ohledu na vaše smýšlení.

Jste nabádáni k tomu, abyste žili láskou, ano každý jí chce žít i já se o to snažím, ale jen tato snaha nestačí k tomu, abyste byli šťastní. Snažením se vězníte v energii, která nepřináší klid, protože dnes žijete láskou a zítra se cokoli přihodí a vznikne nenávist. Tak to prostě je. A tento střídavý stav pak přináší výčitky a pocit selhání. Další věcí je, že nutit druhého do nějakého prožitku či stavu, měnit mu osobní pohled na život podle sebe, je manipulace.

Každý člověk musí přijít sám na to, že něco není v pořádku, měl by v sobě probudit touhu po změně myšlení, po změně pohledu na život a hlavně měl by si sám v sobě si uvědomit, bez upozornění druhých své vlastní hodnoty a nedostatky. Vše ale pouze svýma očima, ne proto, že ho druhý někam tlačí. Pak teprve je schopen takový člověk si najít svého učitele, který ho bude pouze směrovat a ukazovat mu jeho možnosti.

Pokud ten, který byť v dobré víře tlačí na pilu a ukazuje jak on je šťastný a proto bude šťastný každý, šťastný, nepochopil zákonitosti, ve kterých jako lidstvo žijeme.

Co je třeba udělat proto, abychom šťastní byli?

V podstatě velmi málo, je třeba si uvědomit, že vše co se okolo nás odehrává není náhoda, ale je to v programu, proto je nutné přijmout vše, co dualita přináší a nevidět v ní jen to špatné. Dualita je skládanka, která do sebe dokonale zapadá a člověk nemá schopnost jí rozbít.

Jednou z pohledu člověka hrůznou věcí je válka. Ani ta není náhodou, ve válkách od prvopočátku umírá mnoho lidí, když si vezmeme první světovou a druhou světovou, a uvědomíme si, kolik životů bylo obětováni, je to hrůzné, ale vesmír to takto nastavil pro vyrovnávání lidstva, protože i ve vesmíru jsou války, nejsme žádnou výjimkou. Kdyby války nebyly, planeta by neunesla tíhu lidstva, nebylo by kam se rodit, už tak je planeta v současné době přelidněná a s tím vznikají obrovské problémy, jak lidstvo nakrmit, zaměstnat atd.

Vše má své pro a proti.

Vím, že se těžko člověk srovnává s přijetím toho, co se mu nelíbí, a právě proto je nevyrovnaný a bolavý.

Je třeba to přijmout, ne tomu fandit a nebo to podporovat, jednoduše to přijmout a nenechat se zaskočit, když přijde nezdar. Jsme energeticky jako na houpačce, jednou jsme nahoře a jednou dole, nikdy se nezastavíme v jednom bodě. To je dualita.

Je třeba žít láskou v dualitě, v přijetí, jinak to nejde, jinak budete rozpolcení a neceliství. Snažte se i v tom zlém hledat to dobré, tím můžete zlo roztříštit a nebude mít tak silný dopad.

tady_bydli_buh.jpg